V sobotu se jely druhý letošní bajky, ráno middl, odpoledne MČR sprint. Pro mě v M21B to byl den protikladů.

Dopolední middl jsem nastoupil v takové nějaké, asi bych řekl nenáladě, prostě roznodně moje závodní naladění nebylo stoprocentní. Jsou to přece jen bajky v pralesní kategorii, žeano. Navíc, ztratit se na bajkách nejde, protože počítat odbočky snad umí každej. Takže jsem suverénně zajel do lesa o odbočku dřív hned na jedničku. Dlouho jsem nemohl věřit, že se to stalo, i když mapa řvala jak utržená, že tudy rozhodně nee! Takže první kontrola a už nakoupeno, super. :( Ale tak snad to teď půjde líp. Na dvojku je kopec, kde se koukám, co mě čeká. Dvojka je tupá, z ní na trojku přes křižovatku rovně, jednoduchý. Tak si tak drncám dolů na tu trojku... no ale už bych ji tu tak nějak čekal. Ta cesta z kopce je hnusná, to bych nechtěl jet nahoru... moment, co tu dělá posed? No já jsem ale kus vola!!! Zas jsem vyrazil někam do řiti a znova solidně nakoupil.
S tímhle se to už vyhrát nepodaří, takže jsem to tak nějak protrpěl do cíle už bez chyby. Závod se mi tudíž nelíbil, hlavně když trudomyslnosti nad podaným mapovým výkonem ani kvalita tamních cest moc nepřidala. Obzvlášť kořeňačka kameňačka od předsběrky do cíle mně solidně vyklepala. Nepovozil jsem se, zabloudil jsem, no prostě závod, na nějž je třeba rychle zapomenout.

Odpolední sprint se jel nad městem v takovém zabušeném lesíku se spoustou cest a cestiček. Nálada po ránu byla nic moc, ale tak když už jsem tu, tak uvidím, jak to půjde a bajkový sprinty mi vcelku jdou. A šlo to! Sice do mapy jsem se dostával až skoro ke dvojce, ale pak jsem tak nějak chytil chuť závodit a trochu jsem do toho začal i šlapat. Trať nás poslala v podstatě na kopec a dolů. A že jsem se toho nebál, dolů jsem to prasil jak o život. Tomu ale občas vadila nějaká ta kláda přes cestu. Někdy menší, často větší. Cestou na 12 si to tak fičím z kopce, když vidím sérii klád v cestě. Před první zastavim a přelezu ji, no druhou překonávám v sedle. Trochu jsem nepočítal s tím, že zuby předního tácu se do klády zakousnou tak, že dál pokračuju už jen já a kolo zůstává viset na kládě. Parakotoulem sebou plesknu na zem, za zděšených pohledů dvou závodníků vstávám, ujišťuju je, že jsem v cajku a mizim. Do cíle dojíždím ve výborném čase a dobrým pocitem ze závodu, i když mi nějak z ruky teče krev a v kole divně rachtá.

Bylo fajn sem dneska vyrazit a ani ten ranní závod zas nebyl nakonec tak špatnej. ;)